PROGRAM 2010 / 2011

18.10.2010 v 16 hodin
KABINET DOKTORA CALIGARIHO
Německo 1920 / 71 min
Režie: Robert Wiene

První a nejvlivnější dílo německé expresionistické kinematografie. Klasický němý fantastický horor o šíleném řediteli ústavu pro choromyslné, který v průběhu svého zvráceného psychiatrického experimentu nutí k hrůzostrašným mordům zhypnotizovaného somnambula, byl podnícen bestiální sexuální vraždou poblíž městečka Holstenwall u Hamburku. Spoluautoři námětu a scenáristé, německo-židovský spisovatel českého původu Hans Janowitz a rakouský rodák Carl Mayer, se však zároveň inspirovali svými negativními zkušenostmi s vojenskou a státní mašinérii za první světové války a vlastními hrozivými předtuchami.

Pod originální výtvarnou stránkou filmu je podepsána trojice expresionistických malířů ze skupiny Der Sturm, kteří film chápali spíše jako pásmo oživlých kreseb. Výhradně v ateliérech vytvořili pouťovými obrazy ovlivněné horečnatě fantaskní panoptikum. Jedinečně přitom využili zborcené perspektivy, „kubisticky“ zkosené dekorace, groteskní masky, výstřední kostýmy, ale také kontrastní hru světel a stínů, jež namalovali přímo na kulisy (respektive na konstrukce geometrických tvarů). Mezi kašírovanými kulisami se plíživě pohybují herečtí aktéři, kteří pro oživení postav používají křečovitá a exaltovaně stylizovaná gesta i mimiku. Tyto excentrické a uhrančivé vnější výrazové prostředky nevyznívají samoúčelně: vyjadřují zdeformovanou realitu, jež zrcadlí stav narušené mysli.


8.11.2010 v 16 hodin
DIKTÁTOR
USA 1940 / 124 min
Režie: Charles Chaplin

Diktátor Charlieho Chaplina je bezesporu klasickým dílem světové kinematografie. Geniální komik a režisér jej dokončoval v době, kdy hitlerovská armáda válcovala jednu evropskou zemi za druhou. Film je groteskní a jasně čitelnou satirou na fašistický diktátorský režim a jeho představitele. Chaplin zde vystupuje ve dvojroli Adenoida Hynkela, tyranského vůdce Tománie, a bezejmenného židovského holiče z ghetta, který je diktátorovi k nerozeznání podobný. Holič je obyčejným člověkem, který s válkou nemá nic společného, dramatické události jej však dovedou až k pevnému pacifistickému postoji. Mírová obhajoba, kterou tento mužíček v diktátorské uniformě v závěru pronese, samozřejmě přesahuje filmový rámec.

CHARLES CHAPLIN (*1889 Londýn, Velká Británie, +1977 Corsier-sur-Vevey, Švýcarsko)
Syn herců z předměstských londýnských scén. Už od pěti let vystupoval v kabaretech a varieté jako imitátor, akrobat a hudební klaun. Od roku 1908 působil v pantomimickém společnosti Freda Karna. Během turné v USA přijal angažmá u filmové společnosti Keystone kde natočil více než třicet krátkých grotesek. Postupně začal sám režírovat a vystřídal několik filmových studií. V roce 1919 stál u zrodu United Artists a nadále se věnoval jenom vlastní celovečerní tvorbě. Například: Zlaté opojení (1925), Moderní doba (1936), Diktátor (1940), Pan Verdoux (1947), Světla ramp (1952). V padesátých letech byl obviněn z neamerické činnosti a musel se z USA vystěhovat. Rehabilitací byl až Oscar za celoživotní dílo, kterého získal v roce 1971.


22.11.2010 v 16 hodin
TŘETÍ MUŽ
Velká Británie 1949 / 104 min
Režie: Carol Reed

Při vzniku filmu Třetí muž se spojil spisovatel Graham Greene (jako scenárista) s významným režisérem Carolem Reedem. Vznikl film s prvky melodramatu a kriminálního filmu, mezi jehož nesporné kvality patří výjimečná ucelenost vyprávění. V příběhu druhořadého kanadského spisovatele, který v poválečné Vídni pátrá po okolnostech smrti svého dávného přítele, můžeme ocenit výraznou hudbu Antona Karase, expresionisticky laděnou kameru Roberta Kraskera (Oscar), i přesné herecké výkony Josepga Cotena a Orsona Wellese. Inteligentně vyprávěnému snímku uplynulý čas nijak neubral na přitažlivosti.

CAROL REED (*1906 Londýn, +1976 Londýn, Velká Británie)
Začínal jako divadelní herec a k filmu se dostal jako asistent režiséra Basila Deana. Na počátku své samostatné tvorby natáčel levné rychlé snímky. Během druhé světové války opustil hraný film a věnoval se válečnému dokumentu. Do své nejvýznamnější umělecké etapy pak dospěl po válce. Filmy Štvanec (1947), Padlý idol (1948) a Třetí muž (1949) byly vyhlášeny nejlepšími britskými filmy roku. Reeda ovlivnila zejména spolupráce se spisovatelem Grahamem Greenem (Padlý idol, Třetí muž). Podobným tématům se věnoval i ve filmech Vyděděnec z ostrovů (1951), Muž mezi dvěma světy (1953), Náš člověk v Havaně (1960 podle scénáře Grahama Greena) a Muž na útěku (1963). Na sklonku kariéry se nevyhnul ani velkoprodukcím – velký ohlas měla historická freska Ve službách papeže (1965). Za muzikál Oliver (1968) obdržel Oscara.


6.12.2010 v 16 hodin
U KONCE S DECHEM
Francie 1960 / 87 min
Režie: Jean-Luc Godard

Stěžejní (a zároveň iniciační) dílo francouzské nové vlny U konce s dechem dodnes neztratilo nic ze své zvláštní vnitřní energie. Godard je natočil podle synopse svého přítele Françoise Truffauta jako svůj celovečerní hraný debut. V kriminálním milostném příběhu, inspirovaném skutečnou událostí, mladý zloděj aut Michel Poiccard (Jean-Paul Belmondo) zastřelí cestou z Marseille do Paříže dopravního policistu. Z Paříže chce s přítelkyní uprchnout do Říma, ale během shánění peněz se kolem něj pozvolna stahuje policejní smyčka. Jednoduchý děj se stává základem pro existenciálně laděné vyprávění na téma zločinu a trestu a nejistých poloh milostného vztahu. Snímek ve své době fascinoval zejména novátorským formálním ztvárněním: především užitím ruční kamery a střihovou skladbou.

JEAN-LUC GODARD (*1930 Paříž, Francie)
Po studiu etnologie na Sorbonně patřil od roku 1950 ke spolupracovníkům filmové revue Cahiers du Cinéma. Od roku 1954 se pokoušel o režii krátkých filmů. V roce 1959 debutoval dlouhometrážním filmem U konce s dechem. Pracuje na principu koláže filmů nebo takovými postupy, které nerespektují vžitá pravidla filmového jazyka. Experimentální forma koresponduje se společensky nonkonformním obsahem většiny jeho kontroverzních snímků. Např.: Žena je žena (1961), Vojáček (1963), Karabiniéři (1963), Pohrdání (1963), Alphaville (1965), Bláznivý Petříček (1965), Zachraň si, kdo můžeš život (1980), Pěstuj si pravačku (1987).


20.12.2010 v 16 hodin
NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE
Francie 1972 / 102 min
Režie: Luis Bunuel

Satirický film Nenápadný půvab buržoazie spadá do francouzského období známého španělského režiséra Luise Buñuela. V temně jiskřivém podobenství tvůrce opět uplatnil charakteristický pronikavý pohled na svět, osobitý smysl pro humor a volný styl vyprávění. - Šestice přátel, příslušníků společenské smetánky, usiluje o to, aby spolu dobře pojedla. Vždy však zasáhne „anděl přerušení“ v podobě nějaké vnější okolnosti, který jim v tom zabrání. Zlověstnost těchto přerušení se stupňuje a vrcholí v sérii „snů ve snu“, jež vyjadřují utajené úzkosti aktérů. Buñuel své duchovně vyprázdněné postavy představuje v jejich rutinních a opakujících se aktivitách. Zdánlivě rozmarná atmosféra vyprávění skrývá závažné varování před zlem, úsměvně vegetujícím pod zdáním „normálnosti“.

LUIS BUNUEL (*1900 Calanda, Španělsko, +1983 Mexiko City)
Jedna z největších osobností světové kinematografie. Po svém odchodu do Paříže (1925) spolupracoval se Salvátorem Dálím. Natočili spolu slavného Andaluského psa (1928), film plný surrealistických obrazů. A snímek Zlatý věk (1930), v němž vystoupila do popředí Buňuelova agresivní vzpoura proti církvi, armádě a policii, všem silám udržujícím pořádek a omezujícím svobodu. Během občanské války působil na španělském velvyslanectví v Paříži a po porážce republiky emigroval do USA. Pracoval jako hlasatel v rozhlasu a k filmové tvorbě se vrátil až po patnácti letech v Mexiku, kam přesídlil a natočil zde 20 filmů. K nejvýznamnějším patří: Nazarin (1958) a Anděl zkázy (1962). Do Španělska se vrátil až v roce 1961, aby tu natočil Viridianu plamennou obžalobu falešné křesťanské zbožnosti a dobročinností. Další filmy natáčel ve Francii – např.: Deník komorné (1963) a Nenápadný půvab buržoazie (1972).


10.1.2011 v 16 hodin
PERLIČKY NA DNĚ
Československo 1965 / 105 min
Režie: Jiří Menzel (Smrt pana Baltazara)
Jan Němec (Podvodníci)
Evald Schorm (Dům radosti)
Věra Chytilová (Automat svět)
Jaromil Jireš (Romance)

Tento povídkový film byl natočen na základě literárních předloh Bohumila Hrabala pěti začínajícími režiséry, o pár let později proslulými příslušníky generace „nové vlny" v české kinematografii. Nad Hrabalovými předlohami se tehdy sešli Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš, aby ukázali, jak výrazné a zároveň osobité jsou jejich talenty. Stejně tak ukázali, jak rozdílným způsobem lze Hrabalovo mnohovrstevnaté dílo uchopit a interpretovat. Každý z nich totiž natočil „svého" Hrabala. Sám spisovatel se ve všech příbězích objevuje v epizodních rolích.

ČESKÁ (ČESKOSLOVENSKÁ) NOVÁ VLNA
Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky mírné liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu uvolnění cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Navíc shodou náhod během několika let debutovala řada výrazných autorských osobností jako Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Juraj Herz, Štefan Uher, Ladislav Helge. Uvolnění poměrů, ale využili i zkušenější tvůrci, např.: Vojtěch Jasný, Ján Kádár, Elmar Klos, František Vláčil nebo Otakar Vávra.


24.1.2011 v 16 hodin
DÉMANTY NOCI
Československo 1964 / 63 min
Režie: Jan Němec

Celovečerní hraný debut Jana Němce navazuje na jeho absolventský film Sousto (1962), realizovaný rovněž podle povídky Arnošta Lustiga. V Démantech noci režisér velice sugestivně a s originální uměleckou silou vyjadřuje stavy a pocity lidí, bojujících o život – dvou mladíků, kteří během 2. světové války uprchnou z transportu smrti. Prolínají se v nich reálné události s vizemi, přičemž hranice mezi nimi je záměrně nepostřehnutelná. Leitmotivem díla je touha po bezpečí, prezentovaná jako touha po domově. Bizarnost situací, absurdita, snovost jsou umocněny vytříbenou formou a dokonalým spojením vizuální a zvukové složky.

Jan Němec (*1936 Praha)
V letech 1954-60 vystudoval režii na FAMU. Asistoval Martinu Fričovi a Václavu Krškovi. Debutoval filmem Démanty noci (1964), kterým dosáhl uznání doma i ve světě a svůj nesporný talent prokázal i dalším snímkem O slavnosti a hostech (1966). Ve druhé polovině 60. let pracoval i pro televizi. Svým nekompromisním uměleckým krédem a nonkonformním životním stylem se opakovaně dostával do konfliktů s komunistickým režimem. V roce 1974 dostal povolení k práci v cizině, zpět se vrátil až po roce 1989. Žil a pracoval v SRN, Holandsku, Švédsku, Francii, Velké Británii a USA. Přednášel na filmových školách a pracoval pro televizi.

POSTAVA K PODPÍRÁNÍ
Československo 1963 / 37 min
Režie: Pavel Juráček a Jan Schmidt

Středometrážní absurdní anekdota o muži, který se marně snaží vrátit vypůjčeného kocoura zpět do půjčovny, o jejíž existenci nechtějí odpovědné instituce nic vědět. Filmová metafora zobrazující období kultu osobnosti je společným režijním debutem Pavla Juráčka a Jana Schmidta.


7.2.2011 v 16 hodin
KAŽDÝ DEN ODVAHU
Československo 1964 / 85 min
Režie: Evald Schorm

Pronikavá a demaskující studie jednoho z příslušníků nadšené generace mládežnických funkcionářů, později nazývané generace „podvedená historií“. Snaživý dělník Jarda se na počátku 60. let cítí zrazen a podveden probíhajícím společenským vývojem a hledá východisko z těžké morální krize. První celovečerní film Evalda Schorma podle námětu a scénáře Antonína Máši byl s nadšením přijat odbornou kritikou, ale diváci ho mohli vidět až po roce. Zasloužil se o to přímý zásah prezidenta Novotného.

EVALD SCHORM (*1931 Praha, +1988, Praha)
Režii na FAMU absolvoval v roce 1962. Natočil několik výrazných uměleckých dokumentů a televizních filmů. Jeho prvním celovečerním filmem byl snímek Každý den odvahu. V 60. letech realizoval ještě snímky: Návrat ztraceného syna (1966), Pět holek na krku (1967), Farářův konec (1968) a Den sedmý-osmá noc (1969). Hrál také ve filmech svých kolegů. Od druhé poloviny 60. let se věnoval režii v Činoherním klubu v Praze, Studiu Y a na dalších, i mimopražských scénách. Spolupracoval s Laternou magikou a úspěchy slavil i jako operní režisér. Po dlouhé odmlce se k filmu mohl vrátit až v roce 1988.


21.2.2011 v 16 hodin
SEDMIKRÁSKY
Československo 1966 / 73 min
Režie: Věra Chytilová

Provokativně moralizující groteska o dvou dívkách, které se rozhodly být zkažené, protože „se jim na tom světě všechno jenom kazí“. Podle slov samotné režisérky jsou zakleté „do bludného kruhu pseudovztahů a pseudohodnot, což nutně vede k prázdnotě životních forem, k pózování, ať už ve zkaženosti nebo ve štěstí.“ Druhý celovečerní snímek Věry Chytilové se vyznačuje rafinovaně neobvyklou formou vyprávění, sžíravou ironií a nápady hýřícími obrazy, které tehdy mnozí moralisté považovali za skandální. Sedmikrásky se po roce 1968 staly odstrašujícím příkladem dekadentní tvorby a pečlivě střeženým trezorovým titulem. Experimentálně pojatý snímek se stal nicméně filmovou klasikou, k níž se vrací stále nové generace diváků. Spoluautorem námětu je Pavel Juráček, na výtvarné stránce filmu spolupracovala Ester Krumbachová, za kamerou stál Jaroslav Kučera.

VĚRA CHYTILOVÁ (*1929 Ostrava)
Nepřehlédnutelná představitelka české nové vlny, která proslula experimentálními postupy, vnášením filozofických témat a esejistického přístupu a ostrým satirickým tónem. FAMU absolvovala hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky Strop (1961). Debutovala v roce 1962 středometrážním dokumentem Pytel blech. V roce 1963 natočila první hraný celovečerní film
O něčem jiném, který získal Hlavní cenu na festivalu v Mannheimu. Filmem Sedmikrásky vyvolala v roce 1967 interpelaci v Národním shromáždění. Její film Ovoce stromů rajských jíme byl v roce 1970 nominován na Zlatou palmu v Cannes. Za normalizace jí byla znemožněna práce u filmu, zákaz prorazila až v roce 1976 snímkem Hra o jablko. Z další tvorby: Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), Kalamita (1981), Vlčí bouda (1987), Kopytem sem, kopytem tam (1988), Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992).


7.3.2011 v 16 hodin
SKŘIVÁNCI NA NITI
Československo 1969 / 90 min
Režie: Jiří Menzel

Skřivánky na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Celých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti z padesátých let, jež měly zůstat skryty. Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus útěku za hranice. Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací a adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře - a nyní i na diváka - vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje.

JIŘÍ MENZEL - viz. film Obsluhoval jsem Anglického krále


21.3.2011 v 16 hodin
VALERIE A TÝDEN DIVŮ
ČSSR 1970 / 77 min
Režie: Jaromil Jireš

Dospívající Valerie žije osaměle ve starobylém domě. Přísná babička úzkostlivě tají záhadu jejího původu. Zvídavost přivádí nevinnou dívku do samého středu podivuhodných událostí a do nebezpečí, které jí hrozí od tchořího upíra… Adaptace stejnojmenné surrealistické prózy Vítězslava Nezvala, v níž režisér pomocí poetických obrazů, ve kterých se prolínají snové prvky s bizarní skutečností, zobrazil tísnivé, hrůzyplné i erotické sny a představy dospívající dívky.

JAROMIL JIREŠ (*1935 Bratislava, +2001 Praha)
Svou prvotinou Křik (1963) se zařadil k protagonistům české nové vlny. Podílel se na kolektivním snímku Perličky na dně (1965), inspirovaném prózami Bohumila Hrabala. Z jeho dalších projektů jsou nejznámější přepis Kunderova románu Žert (1968), nezvalovská variace Valerie a týden divů (1970) a páralovské adaptace Mladý muž a bílá velryba (1978) a Katapult (1983). Po roce 1989 zaujal adaptací Havlíčkovy prózy Helimadoe (1993) a dramatem Učitel tance (1994). Jeho posledním filmem byla Dvojrole (1999) s Terezou Brodskou.


4.4.2011 v 16 hodin
AMATÉR
Polsko 1979 / 112 min
Režie: Krzysztof Kieslowski

Jeden z vrcholů vlny filmu morálního neklidu, dílo mluvčího mladé polské generace 70. let, ve kterém dokonale využil vlastní dlouholeté zkušenosti z natáčení dokumentárních snímků. Formálně strohé dílo s mnohými významovými podtexty vypovídá o probuzení člověka z dřímoty šedivého nenáročného života a zároveň o ztrátách, které toto rozběhnutí se k novým, dosud netušeným hodnotám přináší. Film vypráví o nijak výjimečném třicátníkovi, pro kterého je osudové setkání s kamerou výzvou k zamyšlení nad svým životem. Přístroj ho doslova přinutí vidět skutečnost v nové perspektivě, ostře a kriticky.

KRZYSZTOF KIESLOWSKI (*1941 Varšava, +1996 Varšava, Polsko)
Vůdčí osobnost „kina morálního neklidu", hnutí polských filmařů stojících v opozici vůči komunistickému režimu – společně s Andrzejem Wajdou a Krzysztofem Zannussim. Po absolvování lodžské filmové školy léta pracoval ve varšavském studiu dokumentárních filmů. V oblasti dlouhometrážní hrané tvorby debutoval v roce 1976 psychologickým snímkem Jizva. Následovaly filmy Amatér (1979), Náhoda (1981) a Bez konce (1984). Od roku 1987 se Kieslowski věnoval tzv. duchovnímu filmu. Pod názvem Dekalog natočil desetidílný TV cyklus inspirovaný desaterem božích přikázání, který měl mimořádný úspěch v zahraničí. V roce 1991 realizoval v koprodukci s Francií film Dvojí život Veroniky. Své dílo završil Kieslowski ve Francii trilogií Tři barvy (1993-94), inspirovanou barvami francouzské trikolory.


18.4.2011 v 16 hodin
NEBE NAD BERLÍNEM
Německo 1987 / 127 min
Režie: Wim Wenders

Příběh dvou novodobých andělů, z nichž jeden, Damiel, se vzdá věčnosti kvůli ženě Marion a stává se člověkem. - Andělé, jak si je vysnil režisér Wim Wenders se svým dlouholetým spolupracovníkem Peterem Handkem (autorem dialogů a básní), podléhají spíše řádu jakéhosi metafyzického intelektu než boží vůli; jejich oblíbeným místem není kostel, ale berlínská knihovna, kde se koncentrují lidstvem vytvořené duchovní hodnoty. Schopnost andělů sledovat myšlenky lidí dovoluje autorům vyprávět v nezvykle širokém záběru nejen drobné lidské osudy, ale i osud tehdy ještě rozděleného Berlína, který se jim jeví jako syntéza reality a symbolu nejen Německa, ale i celého světa

WIM WENDERS (*1945 Düsseldorf, Německo)
V roce 1967 začal studovat na Vysoké filmové a televizní škole v Mnichově. Ještě během studií začal psát recenze pro časopis Filmkritik a list Süddeutsche Zeitung. Svůj absolventský celovečerní film Léto ve městě (1970) Wenders věnoval skupině The Kinks. Během 70. let zaujal volnou road-movie trilogií Alice ve městech (1974), Falešný pohyb (1975) a V běhu času… (1976). V roce 1978 odešel do USA, kde natočil ceněné filmy Stav věcí (1982) a Paříž, Texas (1984). Po návratu do Německa natočil proslulý film Nebe nad Berlínem, na který se pokusil navázat pokračováním Tak daleko, tak blízko! (1993). Wendersovy filmy z 90. let sice i nadále získávaly ocenění, zároveň se jim ale dostávalo rozporuplného přijetí kritiky i diváků. Za nejlepší jsou považovány: Až na konec světa (1991), Lisabonský příběh (1994) a dokument Buena Vista Social Club (1999).


2.5.2011 v 16 hodin
SUD PRACHU
Jugoslávie 1998 / 102 min
Režie: Goran Paskaljevic

Jedna noc v Bělehradě v roce 1998. Tragikomedie, která vznikla podle úspěšné divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského. Ten psal toto dílo původně jako filmový scénář, který je mozaikou dvanácti epizod, jež za jedinou noc prožil či zahlédl mladý taxikář. Tématem filmu je srbská národní mentalita. Dušan Petrović napsal, že film se sice odehrává v rozpětí necelých 24 hodin, ale je v něm ukryto na deset milionů autentických událostí, které jsme prožili v průběhu posledních let. Prostřednictvím několika příběhů, jejichž aktéry jsou zástupci různých generací a rozdílných sociálních a kulturních skupin, se rozvíjí výpověď o iracionální nenávisti a právě takové lásce, jaké jsou schopni jen na Balkáně.

GORAN PASKALJEVIC (*1947 Bělehrad, Srbsko)
Goran Paskaljević studoval v letech 1967-71 pražskou FAMU. Zpočátku točil především dokumenty a krátké snímky. V roce 1967 debutoval hraným filmem Hlídač pláže v zimním období - Cena kritiky na MFF v Berlíně. Následovaly snímky Pes, který měl rád vlaky (l978), Zvláštní léčba (l980), Soumrak (l983), Klamné léto ´68 (l984), Tango Argentino (l992), Amerika patří jiným (l995) a Sud prachu (l998). Goran Paskaljević je držitelem mnoha významných festivalových ocenění.


16.5.2011 v 16 hodin
Lola běží o život
Německo 1998 / 81 min
Režie: Tom Tykwer

Kultovní dílko, předznamenávajicí údajně změnu v německé kinematografii, je určeno generaci, odchované klipovou kulturou, technopopem a televizními stanicemi typu MTV. Autor, který se podílel i na výrazném soundtracku, vyšel z představy dívky, běžící městem, a v rytmu jejího běhu stvořil příběh. - Punkerka Lola musí během dvaceti minut sehnat sto tisíc marek aby' zachránila život milenci Mannimu. Snímek je postaven na ďábelském tempu a zběsilém střihu. Navzdory zdánlivé lehkosti je realizován s nesmírnou péčí a oplývá mnoha originálními nápady. Osciluje mezi thrillerem a černou komedií.

TOM TYKWER (*1965 Wuppertal, Německo)
Svojí filmovou kariéru začal v roce 1976 tvorbou Super 8 filmů. Pracoval jako produkční, asistent režie, scénárista. Režíroval několik krátkých filmů. Je držitelem několika cen na filmových festivalech, mimo jiné s filmy Zimní spáči (1997), Lola běží o život (1998) a Princezna a bojovník (2000). Po roce 2000 natáčí v mezinárodních koprodukcích: Nebe (2001), Parfém: Příběh vraha (2006), International (2009).