PROGRAM 2011 / 2012

24. října 2011 v 16 hodin
KŘIŽNÍK POTĚMKIN - filmové dědictví
Rusko 1925 / 75 min
Režie: Sergej M. Ejzenštejn

Na počátku vzniku jednoho z nejvýznamnějších děl světové kinematografie Křižník Potěmkin stál objemný scénář popisující klíčové události roku 1905, kdy se na mnoha místech ruského impéria poprvé výrazněji projevil odpor proti carskému režimu. Jednou z tehdejších událostí bylo povstání na bitevní lodi Kníže Potěmkin Tauridský, k němuž došlo 27. července 1905. Sergej Ejzenštejn si vybral z předlohy tuto rozsahem nevelkou epizodu z časových důvodů a také pro její symbolický charakter. Film je po vzoru antické tragédie strukturovaný do pěti uzavřených částí. Ejzenštejn natočil "nejslavnější ruský film všech dob" za účasti tisíce statistů – dav je zde kolektivním hrdinou. V každé scéně se přitom snažil dosáhnout co největšího emocionálního účinku. Velkou oporu našel v kameramanovi Eduardu Tissem, který naplnil jeho představy o důmyslných kompozicích, jímž dal režisér v montáži strhující rytmus.

SERGEJ MICHAJLOVIČ EJZENŠTEJN (1898 Riga – 1948 Moskva)
Vyrůstal ve velkoburžoazním prostředí a začal studovat architekturu. V r. 1918 se dobrovolně přihlásil do Rudé armády, kde pracoval pro propagandu jako karikaturista. Po působení v armádě studoval v Moskvě japonskou filologii a pracoval jako jevištní výtvarník a kostýmní návrhář. Do jedné své divadelní inscenace začlenil Ejzenštejn krátký film. Ve filmu debutoval titulem (1925). Hned jeho druhá práce Křižník Potěmkin (1925), dosáhla mohutného úspěchu a je považována za zásadní dílo světové kinematografie. Další filmy Generální linie (1926-29) a Deset dní, které otřásly světem (1927) patří dnes ke klasickým dílům sovětské revoluční kinematografie. Ale i mezinárodně byl Ejzenštejn uznáván. Procestoval západní Evropu a USA. Jeho další filmové projekty se však potýkaly s problémy či s cenzurou a většina z nich ztroskotala nebo zůstala nedokončena, např: !Que Viva Mexico! (1930-32), Běžin luh (1935-37), Alexandr Něvský (1938), a Ivan Hrozný I-III (1941-45).


25. října 2011
ČLOVĚK PROTI ZKÁZE
Československo 1989 / 89 min
Režie: Štěpán Skalský

Film o životě a smrti Karla Čapka, který byl věnován stému výročí narození tohoto slavného spisovatele, novináře a dramatika. Děj je rámován posledními Čapkovými dny. Zdůrazňuje, že spisovatelova smrt byla způsobena nikoliv jen těžkou nemocí, ale především dusivým klimatem doby a štvavou kampaní, rozpoutanou proti němu fašistickými a šovinistickými kruhy. Umírajícímu autorovi se vybavují různé vize a vzpomínky na dětství, na nenaplněnou lásku k Věře Hrůzové, na vztah s Olgou Scheinpflugovou, na rozhovory s kolegy z Lidových novin i s "pátečníky" v čele s T. G. Masarykem, na zkoušky a premiéry burcujících her, na boj za záchranu republiky, na stovky vulgárních anonymních dopisů, i na nešťastnou povodeň na Strži, jež byla bezprostřední příčinou jeho fatálního onemocnění. Snímek vychází z detailního studia Čapkova života a natáčel se na autentických místech, kde Čapek žil (vila na Vinohradech, Strž, Topolčianky).

ŠTĚPÁN SKALSKÝ (1925 -2004 Praha)
Po gymnáziu absolvoval večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU. Od roku 1949 pracoval jako asistent režie, případně pomocný režisér a od roku 1959 začal točit vlastní filmy. Jeho snímky Všude žijí lidé (1960) a Útěk (1967) získaly řadu ocenění na mezinárodních festivalech. Po roce 1968 byl vyloučen z KSČ a z politických důvodů jen obtížně prosazoval své filmové projekty a několik z nich bylo dokonce zákázáno. V této době natočil např. filmy Touha Sherlocka Holmese (1971) a Zakázaný výlet (1981). Jeho posledním a zdaleka nejvýznamnějším projektem byl životopisný film Člověk proti zkáze (1989), na jehož přípravě a realizaci pracoval více než sedm let


4., 16. a 23. listopadu 2011
OBČANSKÝ PRŮKAZ
ČR 2010 / 137 min
Režie: Ondřej Trojan

Mozaika osudů čtyř adolescentů, jejich rodičů a učitelů, jenž v pražské předměstské čtvrti prožívají nelehká normalizační léta. Film vychází ze stejnojmenné knihy spisovatele Petra Šabacha, ze které si scénárista Petr Jarchovský a režisér Ondřej Trojanem vybrali léta 1974-1977. Film sleduje dospívání mladistvích hrdinů (od deváté třídy do osmnácti let), kteří se nijak zvlášť nezajímají o politické události ale jejich dopad jim omezuje brání uskutečňovat jejich sny a touhy – např. cestování nebo hraní v kapele. Film pečlivě popisuje rysy životního stylu v éře zahnívajícího socialismu a zabývá se především tehdejší alternativní hudební subkulturou.

ONDŘEJ TROJAN (*1959 Praha)
Filmový režisér a producent, herec divadla Sklep. Nedokončil studia pedagogiky v oboru matematika – chemie. Od počátku osmdesátých let pravidelně účinkoval v kultovním pražském divadle Sklep. Dva roky pracoval ve Filmovém Studiu Barrandov jako rekvizitář a připravoval se na přijímací zkoušky na FAMU, kam byl přijat na obor Filmová a televizní režie v roce 1985. V porevolučním roce 1990 přerušil studium, aby natočil svůj celovečerní debut Pějme píseň dohola. V roce 1991 studia dokončil. V roce 1992 založil Filmovou a televizní společnost Total HelpArt T.H.A., která se zaměřuje na výrobu audiovizuálních děl a na manažerskou činnost pro Divadlo Sklep. V roce 1993 režíroval adaptaci "sklepovsko-havlovského" dramatu Mlýny, pak realizoval několik pořadů a dokumentů pro televizi.
Od konce 90. let se věnuje zejména činnosti filmového producenta a podílel se na vzniku úspěšných snímků Jana Hřebejka - Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Kráska v nesnázích, Medvídek, a dalších. V roce 2003 režíroval drama Želary podle knihy Květy Legátové, které bylo nominováno na Oscara.


7. listopadu 2011 v 16 hodin
FARMA ZVÍŘAT - filmové dětictví
Velká Británie 1954 / 72 min
Režie: John Halas, Joy Batchelor

Klasikové britské animované kinematografie, manželé John Halas (1912-1995) a Joy Batchelorová (1914-1991) natočili první britský zábavný celovečerní animovaný film Farma zvířat podle stejnojmenné satirické bajky George Orwella (1903-1950) z roku 1945. Autorská práva získala od spisovatelovy vdovy americká CIA a předpokládala, že filmaři natočí v duchu předlohy protistalinistický pamflet. Tvůrci však látku zobecnili a výsledkem je dílo, jasně odhalující praktiky všech totalitních režimů, halících se pod demokratická hesla a zároveň se neštítící demagogie, násilí a krutostí. Domácí zvířata se na chátrající farmě vzbouří a vyženou jejího majitele. Pod vedením vizionářského prasete Kuliče pak začnou úspěšně hospodařit. Jenže prasata moc postupně korumpuje a sen o svobodě a rovnosti se rozplývá. Autoři se ve výtvarném zpracování snažili odlišit od převládající disneyovského pojetí, dovedně pracují s expresivní barevností a zčásti využívají i postupy hraného filmu. Tehdy, stejně jako i dnes, bylo výjimečné, že animovaný film, navíc se zvířaty, byl určen dospělým a ne dětem.


8. listopadu 2011
JANA EYROVÁ
Velká Británie 2011 / 121 min
Režie: Cary Joji Fukunaga

Nejslavnější román Charlotty Brontëové (1816-1855), nazvaný podle titulní hrdinky Jana Eyrová, vyšel poprvé v roce 1847 a už od raných kinematografických dob patří k věčně filmovaným látkám. Romantické drama dvou ikonických postav, svobodomyslné a inteligentní vychovatelky Jany a přitažlivého majitele panství Edvarda Rochestera, poznamenaného tíživým traumatem, poněkud překvapivě natočil Američan Cary Joji Fukunaga s brazilským kameramanem Adrianem Goldmanem, kteří ponechali původní látku bez větších zásahů, ale zaměřili se zejména na temnou stránku příběhu. Tomu podřídili výběr lokací i ročních dob (zejména podzim, zima), barevné ladění kostýmů i sporého svícení.

CARY JOJI FUKUNAGA (*1977 Oakland, Kalifornie)
Pochází ze švédsko-japonské rodiny. Vystudoval Kalifornskou univerzitu v Santa Cruz. Profese scenáristy, režiséra a kameramana jej zavedla do nejrůznějších částí světa, za polární kruh, na Haiti či do západní Afriky. V roce 2005 uvedl festival Sundance jeho krátkometrážní režijní debut Victoria para Chino, k němuž napsal i scénář. Snímek získal přes dvacet mezinárodních ocenění včetně studentského Oscara a zvláštního uznání losangeleské pobočky Britské filmové a televizní akademie. Jeho celovečerní hraná prvotina Sin Nombre (2008) se zabývala problematikou středoamerických gangů a nelegální migrace a byla úspěšně uvedena na řadě filmových festivalů.


11. listopadu 2011
MARY A MAX
Austrálie 2008 / 92 min
Režie: Adam Elliot

Mary - osmiletá osamělá Australanka - se jednoho dne rozhodne napsat na náhodně vybranou adresu a odstartuje tak dlouhé a úžasné korespondenční přátelství se čtyřiačtyřicetiletým Maxem Horowitzem z New Yorku, který trpí Aspergerovým syndromem, vyznačujícím se posunutým vnímáním a nekonvenčními reakcemi. Příběh je vyprávěn prostřednictvím upřímných, zvídavých a hodně osobních dopisů, doplněných jakoby nezúčastněným komentářem. Řeší věci jako je přátelství, autismus, taxidermie, psychiatrie, alkoholismus, jak na svět přicházejí děti, obezita, kleptomaniie sexuální odchylky, důvěra, kopulující psy, náboženské rozdíly, agorafobie a mnoho dalších. Mary a Max je zábavný a zároveň dojemný a smutný (ale nikoliv sentimentální) film o překonávání životních úskalí a o přátelství jako terapii.

Režisér a výtvarník Adam Elliot (*1972), který získal v roce 2004 Oscara za krátký animovaný film Harvie Krumpet (2003), své postavy podobně jako Nick Park vytváří z plastelíny a klade velký důraz na bizarní autenticitu výtvarné stránky vyprávění. Australský svět je laděn do různých tónů hnědé, ten Maxův městský je zobrazen v bílých, šedých a černých odstínech, a pro oba jsou charakteristické nápadně červené detaily.


21. listopadu 2011 v 16 hodin
SLADKÝ ŽIVOT - filmové dědictví
Itálie 1960 / 167 min
Režie: Federico Fellini

Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce šedesátých let minulého století. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal „sladký“ život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, „nepřístupného všem“. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou, dostal Oscara a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem.

FEDERICO FELLINI (1920 Rimini – 1993 Řím)
Narozen v rodině lázeňského hoteliéra. Nejprve se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy a konferenciér zájezdů na venkov. Od roku 1944 asistoval a podílel se scenáristicky na nejznámějších dílech Roberta Rosselliniho (Řím, otevřené město, Paisa atd.), pracoval též u Pietra Germiho a Alberta Lattuady, který mu nabídl spolurežii filmu Světla varieté (1950). Režijně samostatně debutoval v roce 1952 titulem Bílý šejk. Následovali Darmošlapové (1953), ohlédnutí za mládím v přímořském lázeňském městečku, ke kterému se vrátil o dvacet let později v Amarcordu (1974). Mezinárodní uznání získal filmy Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1956), v nichž nabídl velkou roli manželce Giuliettě Masinové. V roce 1960 vzniklo jeho neslavnější dílo Sladký život, v němž zahájil spolupráci s Marcellem Mastroiannim, který si zahrál i v poetické komedii 8 1/2 (1962). Za antickou "verzi" Sladkého života lze označit adaptaci Petroniova Satyriconu (1969). Hold složil též italské metropoli, když v roce 1972 natočil Romu. Svým největším hvězdám, Masinové a Mastroiannimu, nabídl titulní role v jednom z posledních pozoruhodných projektů, ve filmu Ginger a Fred (1985). Své dílo završil snímky Interview (1987) a Hlas luny (1989).


5. prosince 2011 v 16 hodin
BONNIE A CLYDE - filmové dědictví
USA 1967 / 88 min
Režie: Arthur Penn

Filmové zpracování skutečných osudů nepříliš úspěšných lupičů a chladnokrevných zabijáků. Clyde Barrow, Bonnie Parkerová a jejich gang ve 30. letech v Americe vykrádali obchody, přepadávali banky a stříleli po všem co jim stálo v cestě. Policie je pronásledovala v Texasu, Oklahomě, Missouri, a Luisianě a muži v uniformách přitom se strachem zvedali zbraně, protože milenci posedlí láskou i zločinem nepočítali mrtvé.

ARTHUR PENN (1922 Filadelfie – 2010 New York)
Patří ke generaci režisérů (Sidney Lumet či Sam Peckinpah), kteří ve druhé polovině šedesátých let přispěli k revitalizaci amerického filmu. Penn debutoval po sérii televizních snímků westernem Kolt pro leváka (1958) s Paulem Newmanem v roli Billyho Kida. Aktuální problémy narůstajícího rasismu a násilí v polovině 60. let rezonují v Pennově thrilleru Štvanice (1965). O dva roky později vzniká kultovní gangsterka Bonnie a Clyde, která stála u zrodu nového Hollywoodu. Po melancholickém ohlédnutí za Amerikou šedesátých let Alice's Restaurant (Alicin restaurant, 1969) vytvořil Penn v průběhu 70. let několik osobitých variací na klasické americké žánry – western (Malý velký muž, 1970; Zastavení na Missouri, 1976) či film noir (Noc postupuje, 1975). Vedle své celoživotní vášně pro divadlo se věnoval i televizní produkci (seriál Právo a pořádek).


14. prosince 2011
POUTA
ČR 2009 / 146 min
Režie: Radim Špaček
Totalita v roce 1982, příběh zběsilého estébáka.

Psychologický thriller Radima Špačka Pouta, natočený podle scénáře novináře Ondřeje Štindla, má atypického protagonistu: příslušníka Státní bezpečnosti Antonína Rusnáka. Dosud vždy spolehlivý soudruh se náhle začne chovat podivně. Antonín se totiž zvláštním způsobem zamiluje do Kláry, která je milenkou sledovaného ženatého disidenta Tomáše. Z jeho potlačovaných emocí se stane posedlost, ventilovaná brutalitou vůči okolí. Tvůrci sice zdůrazňují, že jejich příběh o moci manipulace a bezmoci proti ní má obecný charakter, to však nic nemění na tom, že je pevně zakotven v dobové realitě a velmi přesvědčivě vypovídá o dusivých letech normalizace. Jeho silnými stránkami jsou dobře napsaný scénář, vynikající charakterizace jednotlivých postav i jejich ztvárnění málo známými, především divadelními herci a nenápadné, leč přesné postižení dobové atmosféry.

RADIM ŠPAČEK (*1973 Ostrava)
Jako člen Dismanova dětského rozhlasového souboru účinkoval od poloviny 80. let v rozhlasových hrách, TV inscenacích, ve filmu i v dabingu. Karel Kachyňa ho jako patnáctiletého obsadil do hlavní role Jirky Akrmana v tragikomedii Blázni a děvčátka. Vystudoval hudebně-dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (1991) a katedru režie na FAMU (1992-99), kterou zakončil absolventským experimentálním filmem Rychlé pohyby očí, uvedeným v kinech (anticena Plyšový lev), a teoretickou prací Bláznovské filmy o domácích hraných filmech z prostředí psychiatrických léčeben. Mezitím pracoval jako asistent režie a v obklíčeném Sarajevu natočil celovečerní autorský debut Mladí muži poznávají svět (Cena FICC Don Quijote a Zvláštní ocenění ekumenické poroty na MFF Karlovy Vary 1996). Prosadil se v TV publicistice jako spoluautor magazínů o alternativní hudbě („60“ včetně moderování, 1996-97), o současném umění (Artóza, 2002, 2004) a queer světě (Q, 2007-09). Spolurežíroval vzdělávací cyklus o společenském chování podle námětů svého otce Etiketa (2004) a režijně se podílel na multikulturních magazínech Kosmopolis (2005-07) a Velký vůz (2000-05). K hrané tvorbě se vrátil překvapivě jako spolurežisér seriálů Letiště (2007) a Přešlapy (2009-10).


19. prosince 2011
ONĚGIN
Velká Británie / 106 min
Režie: Martha Fiennes

Adaptace klasického veršovaného románu ruského spisovatele Alexandra Puškina (1799 – 1837). Oněgin, mladý, bohatý petrohradský šlechtic, je znuděný a otrávený svým prázdným životem, nic neříkajícími tanečními večírky, prázdnými flirty a zbytečným hazardem. Jeho strýc zemřel a odkázal Evženovi statek na venkově. Začíná krásné období roku, a tak se rozhodne, že odjede na svůj nový majetek. Tam se setkává se s krásnou Tatianou Larinovou, dcerou venkovského šlechtice, která se do něj bezhlavě zamiluje. Světácký Oněgin však dívkou pohrdá a svým chováním vyprovokuje souboj. Tatianu pak potkává až po letech, kdy už je všechno jinak.


19. prosince 2011 v 16 hodin
ŽIVOT BRIANA - filmové dědictví
Velká Británie 1979 / 93 min
Režie: Terry Jones

Biblická fraška o nedobrovolném "Mesiášovi", který je omylem již od narození považován za Spasitele (ačkoli pro takovou roli nemá sebemenší předpoklady) a který také ve třiatřiceti letech skončí na kříži, načrtává absurdně rozvernou a přidrzlou paralelu ke Kristovu životnímu osudu. Excentrická satira si však nedělá bezuzdnou legraci ze života skutečného Ježíše, ale ze života člověka, jenž se sice narodil ve stejný den v Betlémě, ale v nesprávném chlévě, a jenž byl "paralelně" lapen do víru podobných událostí jako Kristus. Navzdory tomu snímek vyprovokoval bouřlivou reakci mnoha křesťanských i židovských náboženských spolků, které film obviňovaly z rouhačství a z kacířství. Neuctivá satira na biblické filmy a náboženskou netoleranci se stala snad ve všech zemích světa kultovním filmem všech přívrženců britské komické skupiny Monty Python. Přepestrý antibiblický svět Monty Pythonů je jako vždy nabitý palčivými a místy dost drsnými gagy, které často překračují témata Nového zákona, nebo se jich dotýkají jen hodně volně.

TERRY JONES (*1942 Colwyn Bay, Severní Wales, Velká Británie)
Vystudoval středověkou literaturu na oxfordské univerzitě. Již na Oxfordu se objevoval v různých divadelních skupinách a v polovině 60. let začal psát scénáře pro televizní stanici BBC a vystupovat v komediálních seriálech. V roce 1969 se stal zakládajícím členem komické skupiny Monty Python's Flying Circus (Monty Pythonův Létající cirkus), která pro BBC v letech 1969-1974 natočila pětačtyřicet půlhodinových skečů (+ tři mimořádné epizody). Jones se na nich podílel nejenom jako herec a scenárista, ale také jako autor hudby a režisér. Společně s Terry Gilliamem režíroval film Monty Python a sv. Grál (1974). Režii dalších dvou filmů Život Briana (1979) a Smysl života (1983) - vedl však již sám. S Michaelem Palinem byl autorem a hlavním představitelem seriálu Neskutečné historky (1977; 1979). Poté, co se v roce 1983 Létající cirkus odmlčel, se Jones věnoval především tvorbě pro děti. V roce 1996 natočil poetický přepis knížky Kennetha Grahama Žabákova dobrodružství.


22. prosince 2011
LEPŠÍ SVĚT
Dánsko 2010 / 113 min
Režie: Susanne Bier

Film vypráví příběh dvou rodin, jejichž osudy se náhodně spojí skrze přátelství dvou dospívajících synů. Elias, jehož otec pracuje jako doktor v Africe a prožívá právě manželskou krizi, je šikanován ve škole, zatímco Christian, který se rozhodne ho bránit, se do města přistěhoval s otcem po nedávné smrti matky. Film řeší zdánlivě jasné etické otázky po smyslu pomsty a násilí s ní spojeným. To vše na pozadí skutečných světových konfliktů, kterým čelíme a které reprezentuje právě postava dánského lékaře v Africe. Film není jen samoúčelnou plejádou dramatických situací, ale precizním pohledem do života dvou generací lidí, jimž se představa lepšího světa znenadání začíná vzdalovat.
Snímek získal Oscara i Zlatý Glób za nejlepší neanglicky mluvený film.

SUSANNE BIER (*1960 Kodaň, Dánsko)
Patří k nejvýznamnějším představitelům současné dánské kinematografie. Kromě natáčení celovečerních filmů točí Susanne Bierová také krátkometrážní snímky, videoklipy a reklamy. Studovala umění a design na akademii Bezalet v Jeruzalémě a poté architekturu v Londýně. V roce 1987 ukončila studium kurzu režie na Národní filmové škole v Dánsku. Na filmové výsluní se dostala snímkem Ten jediný (1999), za který získala 2 hlavní dánské filmové ceny. Na následujících filmech se spolu s ní podílel scénárista a režisér Anders Thomas Jensen. Společně dosáhli nejvyššího dánského ocenění s filmem Otevřená srdce (2002) a o dva roky později natočili film Bratři (2004). Její následující snímek, Po svatbě (2006), byl nominován na Oscara v kategorii neanglicky mluveného filmu. Další film Spálené vzpomínky (2007) natočila ve spojených státech s americkými herci Hale Berry a Beniciem Del Torem.


9. ledna 2012 v 16 hodin
PLECHOVÝ BUBÍNEK - filmové dědictví
Německo 1979 / 142 min
Režie: Volker Schlöndorff

Slavný román prominentního německého spisovatele Güntera Grasse Plechový bubínek (1959, česky 1969) byl dlouho považován za nezfilmovatelný.Teprve v roce 1975 prodal Grass autorská práva, když byl ve dvanáctiletém Davidu Bennentovi nalezen ideální představitel hlavní role Oskara Matzeratha, bubeníka na plechový bubínek, který na protest proti světu dospělých přestal růst. Na scénáři spolupracoval Schlöndorff s renomovaným Jeanem-Claudem Carrierem, producentem Franzem Seitzem i samotným Günterem Grassem, jenž napsal filmové dialogy. Dominujícím prvkem snímku je vedle groteskního hrdiny genius loci města Gdaňska, kde se po staletí setkával živel Kašubů, Poláků, Němců a Židů. Děj se odehrává v letech 1899 - 1945 a sleduje osudy postav na pozadí proměn tohoto hansovního města. Z perspektivy tříletého chlapce ukazuje Schlöndorff maloměšťácké prostředí v předválečném Gdaňsku: zbabělost, pasivita a šosáctví se stávají živnou půdou pro nacionální socialismus. Plechový bubínek je první německý film vyznamenaný Oscarem.

VOLKER SCHLÖNDORFF (*1939 Wiesbaden, Německo)
V roce 1956 se přestěhoval do Paříže, kde studoval politické vědy a ekonomiku na Sorboně. Poté studoval režii na prestižní filmové škole IDHEV. Svojí profesionální kariéru začal jako asistent režisérů Jean-Pierre Melvilla, Alaina Resnaise a Louise Mallea. V roce 1960 natočil svůj první krátký film Wen Kümmert, poté následovaly televizní dokumenty o konfliktech v Alžírsku a ve Vietnamu. V roce 1965 se Schlöndorff vrátil do Německa a režíroval svůj debutový snímek - adaptaci novely Roberta Musila Mladý Törless, za který obdržel Německou filmovou cenu a Cenu kritiků v Cannes. Od té doby se dostal do podvědomí publika jako mistr literárních adaptací díky filmům jako Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975), Swannova láska (1984), Příběh služebnice (1989), Netvor (1996) s Johnem Malkovichem a Devátý den (2006). Pro televizi režíroval kritiky vysoce ceněnou adaptaci Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího (1985) s Dustinem Hoffmanem.


18. ledna 2012
LIDICE
ČR 2011 / 126 min
Režie: Petr Nikolaev

Historická rekonstrukce událostí, které vedly k vyhlazení středočeské obce Lidice dne 10.6.1942. Nacisté v odvetě za atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha (27.5.1942) chladně popravili všechny lidické muže; ženy a děti nechali převést do koncentračního tábora, některé děti dali na převýchovu. Celková bilance - 192 popravených můžů, 58 žen zemřelo v koncentračních táborech a 88 dětí bylo posláno do plynu. Obec Lidice byla vymazána z map a srovnána se zemí.
Film odhaluje, že událost, jež otřásla celým světem, se stala vlastně „nedorozuměním“ a jako záminka posloužil lživý dopis jednoho záletného mladíka. Skutečnou událostí je inspirovaný také příběh druhého hrdiny filmu, Františka Šímy, který vyhlazení Lidic přežije ve vězení a po válce se jako poslední lidický muž vrací domů.

PETR NIKOLAEV (*1957 Praha)
Začínal jako asistent v České televizi, později vystudoval katedru dokumentární tvorby na FAMU. Za nonkonformí školní filmy Schopen odveden a Praga caput regni získal sice studentskou cenu Maxima, avšak byl i podmínečně vyloučen. Brzy po absolutoriu odešel do Francie, kde zůstal osm let, režíroval dokumenty a učil na filmové škole. Po návratu do vlasti (1992) spolupracoval jako pomocný režisér na několika francouzských filmech, natáčených u nás. Jako režisér celovečerního filmu úspěšně debutoval nostalgickou hořkou komedií podle stejnojmenné knihy Michala Viewegha Báječná léta pod psa (1997). Také ve svém druhém filmu, milostném dramatu Kousek nebe (2005), vycházejícím z próz Jiřího Stránského, konfrontuje obyčejné lidské osudy se zvůlí komunistického režimu, tentokrát na příběhu politických vězňů 50. let. Pro třetí film …a bude hůř (2007) zvolil adaptaci stejnojmenného kultovního románu Jana Pelce, evokujícího atmosféru normalizace přelomu 70. a 80. let. V mezičase mezi filmovými projekty se Nikolaev věnuje práci pro Českou televizi.


23. ledna 2012 v 16 hodin
ČLOVĚK Z MRAMORU - filmové dědictví
Polsko 1976 / 150 min
Režie: Andrzej Wajda

Legendární Člověk z mramoru (1976) Andrzeje Wajdy nemohl být v době svého vzniku uveden v našich kinech pro svůj' "protisocialistický" charakter. Studentka filmové školy Anežka s bezmála detektivní pílí sbírá materiál pro svou diplomovou práci, dokument o Mateuszi Birkutovi, úderníkovi z padesátých let. S jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby, se seznamuje prostřednictvím pseudodokumentárních záběrů a retrospektiv podle výpovědí těch, kteří ho znali. Zprvu se Birkut jeví jako mramorová socha, k níž stál, v době své s1ávy modelem; Z kamene se však postupně vymaňuje skutečný člověk. Pologramotného zedníka píle a nadšení doby, s níž souzněl, vynesla do funkce; neztratil však vědomí přirozené morálky a spravedlnosti. Energická a nekompromisní Anežka se setkáním s tímto osudem "polidšťuje", její snaha po zveřejnění pravdy o minulosti je však stejně marná jako Birkutovo snažení.

ANDRZEJ WAJDA (*1926 Suwaíki, Polsko)
Vedle Krzysztofa Kieslowského nejvýraznější osobnost polské kinematografie. Absolvoval Vysokou filmovou školu v Lodži a samostatně debutoval v r.1954 filmem o mladých odbojářích Nezvaní hosté. V 50.letech se proslavil dvěma filmy, zabývajícími se problematikou odboje: Kanály (1957) a Popel a démant (1958). K válečné tématice, která ho vždy přitahovala, se vrátil v r.1970 filmem Krajina po bitvě. Wajdova tvorba je nerozlučně spjata s domácí literaturou. K jeho nejzdařilejším filmům patří adaptace Březový háj (1970), Slečny z Vlčí (1979), Veselka (1972) či Země zaslíbená (1974). Ve druhé polovině 70.1et se Wajda zařadil do silného proudu "kina morálního neklidu" a věnoval se kritickému zobrazování problémů polské současnosti či nedávné minulosti: Člověk z mramoru (1976), Člověk ze železa (1981). Často natáčel v zahraničí: Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (1961) v Jugoslávii, Hranice stínu (1976) v Anglii či Danton (1983) a Běsi (1988) ve Francii. V posledních letech zaujal válečným dramatem Katyň (2007) a experimentálním filmem Puškvorec (2009).


26. ledna 2012
SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ
Československo 1986 / 91 min
Režie: Karel Kachyňa

Ota Pavel (1930 – 1973) – český sportovní novinář a spisovatel – se narodil v Praze jako třetí a nejmladší syn obchodního cestujícího. Otec své syny vedl ke sportu a lásce k přírodě, byl vášnivý rybář, rozený obchodník a jeho život byl plný překvapení. Ota Pavel své idylické dětství, které přervala druhá světová válka, literárně zpracoval v knihách Smrt krásných srnců (1971), Jak jsem potkal ryby (1974) a Zlatí úhoři (1985, vydáno posmrtně). První z těchto knih, zabývající se životem rodiny Popperových za první republiky a především eskapádami otce Lea – podomního prodejce vysavačů a ledniček firmy Elektrolux - převedl do filmové podoby režisér Karel Kachyňa. Tatínkovo fanfarónství se pod tlakem obtížné doby sice mění, ale jeho vitalita se plně projeví v době okupace, kdy téměř před očima Němců vyloví svůj bývalý rybník a s nasazením života obstará srnčí maso, aby jeho dvě děti měly šanci přežít koncentrační tábor.

KAREL KACHYŇA (1924 Vyškov – 2004 Říčany)
V letech 1947 až 1951 studoval FAMU. Nejprve se věnoval tvorbě dokumentů, později už výhradně režírování filmů a do jisté míry i televizních seriálů. V padesátých letech se proslavil filmy Král Šumavy (1959) a Práče (1960), později se jeho tvorba přiblížila stylu české nové vlny: Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) nebo Ucho (1970). Kachyňovy filmy ze šedesátých let byly často výrazně kritické vůči komunistickému režimu a proto byly po nástupu normalizace zakázány a Kachyňovi byla činnost u filmu omezována. Přesto i jeho tvorba ze sedmdesátých a osmdesátých let zpravidla výrazně převyšuje dobový průměr, např.: Setkání v červenci (1978), Lásky mezi kapkami deště (1979), Pozor vizita (1981), Oznamuje se láskám vašim (1988) a televizní seriál Vlak dětství a naděje (1985). V 90. letech realizoval snímky Poslední motýl (1990), Fany (1995) a Hannele, pro televizi natočil mimo jiné film Kráva (1992) a seriály Prima sezóna (1994) a Tři králové (1998).


31. ledna 2012
BÍLÁ STUHA
Rakousko 2009 / 144 min
Režie: Michael Haneke

Černobílý snímek zavádí diváky do severoněmecké vesnice v letech 1913-14. Vypravěčem příběhu je starý muž, který v té době působil v obci jako učitel a který vzpomíná na tehdejší tragické události, jejichž příčiny nikdy nepochopil. Obyvatelé vsi jsou uvyklí každodenní těžké práci v různých ročních dobách. V uzavřeném společenství vládne přísná protestantská morálka a nepsaný patriarchální zákon. Otcové rozhodují o všem a ovlivňují své početné potomky. Běžná je přísná výchova, většinou spojená s fyzickými tresty. Tvůrci v pečlivě komponovaných černobílých obrazech, připomínajících staré fotografie, a s důrazem na realistické postižení prostředí odhalují temné stránky venkovského života, tvořící podle Hanekeho kořeny německého fašismu. Postižení původu zla je ovšem univerzální a rozhodně se netýká jen Německa.
Film získal Zlatou palmu v Cannes, Zlatý Glób, 2 nominace na Oscara a řadu dalších cen.

MICHAEL HANEKE (*1942 Mnichov, Německo)
Studoval filosofii, psychologii a dramatické umění na Vídeňské universitě. Pak se věnoval filmové kritice a v letech 1967-1970 působil jako redaktor a dramaturg v německé televizní stanici Südwestfunk. Od roku 1973 se stává i režisérem televizních filmů, pro televizi pracuje až do roku 1993. Svůj první celovečerní film Sedmý kontinent natočil v roce 1989. Následujícím videofilmem, Bennyho video, z roku 1992, vešel kontroverzním stylem do širšího povědomí. Po několika dalších snímcích, např. 71 fragmentů chronologie náhody (1994), Funny Games (1997), přišel rok 2001, ve kterém natočil, podle vlastního scénáře, svůj nejoceňovanější snímek. Film Pianistka (2001) vyrobený ve francouzské produkci získal hlavní cenu na MFF v Cannes. Po úspěchu následovaly filmy Čas vlků (2003) a Utajený (2004), který získal Cenu za nejlepší evropský film. V roce 2008 natáčí americký remake svého dřívějšího filmu Funny Games U.S.. Michael Haneke své filmy tvoří převážně ve Francii, kde v současné době i žije. Sám sebe vnímá jako kritika evropské společnosti a americké kinematografie, kterou považuje za pokleslou a konzumní. Mimo film se věnuje i divadelní režii, v roce 2006 uvedl v Paříži svoje nastudování opery Don Giovanni.